Dámy a pánové,
Svojí profesí jsem vědecký pracovník zabývající se chemií přírodních látek a ochranou životního prostředí. Dnes ale nebudu hovořit ani o životním prostředí – to jistě učiní prof. Moldan – ani o problematice vědy a výzkumu – na toto téma jsem před časem předal panu předsedovi rozsáhlý materiál.
Budu hovořit o daleko zásadnějším problému, bez jehož alespoň částečného vyřešení nebudeme mít šanci řešit problémy výše uvedené.
Budu hovořit o narkomanech, či chcete-li “závislácích”, o našich spoluobčanech, závislých ne zrovna na heroinu, ale na ochranitelské ruce státu a jeho úplatcích, “úředně” dávkách, poskytovaných často před volbami různými pochybnými dealery.
O ně, a především o ně, se vede a povede hlavní předvolební souboj. Jsou totiž závislí na současném systému, v kterém se práce a iniciativa již téměř nevyplácí.
Jak řekl, tuším Churchill, “Sociální systém má být jako žebřík – po kterém může každý vyšplhat jak vysoko chce – a dole trampolína která ho, když spadne, vyhodí zpět nahoru. Socialisté nahradili trampolinu kobercem a uřízli žebřík……”.
Důsledkem toho je, že nahoru již téměř šplhat nelze, zatímco hovět si na koberci je snadné……
Domnívám se, že naším důležitým úkolem je tyto hovící si spoluobčany přesvědčit, že, bez osobní inicitivy, “šplhání nahoru” a nechuti zahálet na koberci nebudou záhy prostředky nejen pro lenochy, ale ani pro ty opravdu potřebné. Jak opět řekl Churchill, “Nectnost vlastní kapitalismu je nestejné sdílení božích darů; ctnost vlastní socialismu je stejné sdílení bídy” – tento fakt bohužel řada lidí pochopí, teprve až ho budou zažívat na vlastní kůži.
Musíme tedy podpořit schopné, vzít podporu líným a pomoci těm, kteří bez vlastní viny nahoru nemohou.
Musíme zkrátka odstranit koberec, místo něj zase instalovat trampolínu a nastavit žebřík, tak aby lidé pochopili, že staré úsloví “Práce je poslední zoufalý prostředek získání obživy” neplatí a platit nemůže.
Další nutností je znovu vybudovat úctu k soukromému vlastnicví tak, aby heslo “Co je tvoje, to je moje a co je moje, do toho nikomu nic není” již nikdy neplatilo. Je třeba tedy nejen zásadně odmítnout pokusy o “znárodňování” pod záminkou veřejného zájmu, ale soukromé vlastnictví důrazně chránit – pokud chráněno nebude povede (a vede to již dnes) k nechuti “šplhat po žebříku” a nehovět si na koberci – protože pokud lze občana o výsledky jeho práce snadno připravit, není důvod se o ně snažit.
Jen tak na okraj – nedořešené vlastnické vztahy v krajině jsou mimo jiné i vážnou překážkou rozumné ochrany životního prostředí.
S tím je spojené i další staré úsloví z dob “reálného socialismu” “Kdo nekrade, okrádá rodinu” svědčící o tom, že socialistický stát byl a zase se stává pro občana nepřítelem, který hodně bere, málo nebo nic nedává, všestranně mu komplikuje život a je tedy tím, komu je správné “na oplátku” něco sebrat.
Zde bude změna dlouhá a nesnadná – vždyť je třeba změnit zkušenost téměř 3 generací…. Ale pokud se nám podaří vytvořit stát malý ale efektivní, pevně věřím že je možná.
Příspěvek na XVI Kongres ODS v Brně