Ano, jde opět o zbraně. Tentokrát se nebudu věnovat technickým záležitostem, o kterých bylo již řečeno dost, ale obecnému přístupu EK k nabývání a držení střelných zbraní a který, pokud by byl skutečně aplikován, by nás zase vrátil do dob dávno minulých.
Jde konkrétně o „Článek 5“, který říká „Aniž je dotčen článek 3, povolí členské státy nabývání a držení střelných zbraní pouze osobám, které pro to mají řádný důvod.”
Zdánlivě, ale pozor, opravdu je zdánlivě o nic nejde a slýchám to i v řadě diskusí. Nicméně se obávám, že jde o záležitost zcela zásadní.
V současné době má totiž náš občan nárok na zbrojní průkaz ze zákona, po splnění povinností, které lze nalézt v zákoně „O střelných zbraních a střelivu“. Pokud průkaz získá, podá žádost o držení zbraně, kde mimo jiné vyplní i důvod této žádosti.
Že tu není žádný rozdíl? Ale je. Ďábel je jako obvykle ukryt v detailu a to ve slůvku „řádný“.
Z dikce článku 5 totiž vyplývá, že podstatný pro nabývání a držení zbraně je ten „řádný důvod“. Občan tedy již nemá nárok „ze zákona“ ale jen pokud bude jeho důvod posouzen jako „řádný“.
Obdobně bylo k této problematice přistupováno po uchopení moci komunistickou stranou po roce 1949 dle zákona č. 162/1949 Sb. Formálně bylo sice právo držení a nošení zbraně (z 1. republiky) zachováno, státní orgány byly nicméně instruovány, komu ho lze povolit a komu ne. Např. v roce 1962 byla k tomuto účelu vydána tajná směrnice Ministerstva vnitra. Udělení povolení bylo zcela na libovůli SNB.
Jisté uvolnění nastalo až po roce 1983 zákonem 147/1983, nejspíše v souvislosti s rozvojem myslivosti a sportovní střelby (Svazarm), nicméně o udělení možnosti nosit a držet zbraň stále rozhodovaly orgány SNB s tím, že to musí být ve „veřejném zájmu“.
K zásadní změně došlo až po pádu komunistického režimu v roce 1989, kdy zákon č. 49/1990 Sb. opuštěním termínu „veřejný zájem“ umožnil přístup ke zbraním většímu počtu žadatelů. Nicméně právní nárok na nošení a držení zbraně byl kodifikován až zákonem č. 288/1995 Sb. a od té doby je součástí dosud všech navazujících zákonů.
O změnu toho přístupu a návrat zpět se pokusila již loňská „iniciativa“ komisařky Cecilie Malmström o celoevropské kontrole zbraní, jejíž cílem bylo „odzbrojení“ občanů, a to především dvěma způsoby – pronikavým zdražením (snaha o zavádění biometrických senzorů apod.) a hlavně nutností uvádět “legitimní důvod”.
Pokud tedy pohlédneme zpět do historie a termín „legitimní důvod“ a nyní „řádný důvod“ nahradíme, nepochybně oprávněně, termínem „veřejný zájem“, jsme rázem zpět v roce 1983. A nelze vyloučit, že vlastně spíše v roce 1962.
Občan opět přijde o právní nárok a rovnost před zákonem bude nahrazena libovůlí „úřadu“. Jak a kdo bude posuzovat a zkoumat „řádnost“ důvodu a podle jakých ustanovení není příliš jasné. Nejspíše lze očekávat nějakou další směrnici, v rámci celoevropské „harmonizace“. Nicméně někteří občané budou nepochybně zase „rovnější“ a vznikne další prostor pro korupci. A zbraně bude mít zase jen armáda, policie a zločinci – ti si je obstarají vždycky.
Možná, že „slyším trávu růst“, ale neměli bychom formulace obsažené v návrhu EK brát na lehkou váhu. Už jenom proto, že, alespoň dle mé zkušenosti bývá, pokud jde o bruselské direktivy a nařízení, použit většinou ten nejhůře představitelný výklad. A často ten pro běžného občana zcela nepředstavitelný. Posledním příkladem, ke kterému snad není co dodat, je současné „řešení“ migrační krize.
Prostě, jak praví klasik, „být připraven je vše“.